„V duu se oba nástroje rozvinuly do bohaté zvukové palety, která nahradila orchestr, a přesto neztratila komorní charakter.“
„Interpretky vystavěly hudební oblouk s důrazem na plynulost a zpěvnost, přičemž využily bohaté škály dynamických odstínů a agogiky.“
„Dialog měl svěží energii, výrazovou bezprostřednost a svědčil o společné hudební vizi.“
Komorní koncert se dvěma harfami patří v koncertní praxi spíše k ojedinělým událostem. Díky změně programu se však této mimořádnosti dostalo návštěvníkům moravskoslezského cyklu Hudební výlety. Ve čtvrtek 26. března se v Rytířském sále frýdeckého zámku návštěvníkům představil nevšední dramaturgický koncept a dvě výjimečné interpretky – Janu Bouškovou a Minju Stojanović.
Původně měl po boku Jany Bouškové vystoupit flétnista Jan Ostrý, který však nemohl koncert realizovat ze zdravotních důvodů. Boušková dokázala pohotově nabídnout plnohodnotnou náhradu. Ke spolupráci přizvala svou žačku Minju Stojanović a jejich společné vystoupení neslo stopy sdílené hudební zkušenosti. Už samotný prostor Rytířského sálu významně přispěl k celkovému vyznění koncertu. Jeho historizující atmosféra, akustická přehlednost a komornější charakter vytvořily výborné podmínky pro vnímání jemných detailů a barvy. Harfy se zde mohly pohybovat od subtilních pianissim až po plně znějící polohy. V duu se oba nástroje rozvinuly do bohaté zvukové palety, která nahradila orchestr, a přesto neztratila komorní charakter.
První polovina hudebního večera byla věnována výběru ze symfonického cyklu Má vlast Bedřicha Smetany v úpravě pro dvě harfy, jejíž autorkou je sama Jana Boušková. Úpravy tak významných děl jsou z principu ošemetné a vyžadují jak hluboké technické znalosti, tak porozumění stylu a výrazovým prostředkům skladatele. Boušková ve svých úpravách ukázala schopnost přenést podstatu Smetanova hudebního jazyka do komorního rámce. Úvodní Vyšehrad zazněl v podobě, která přirozeně akcentovala harfovou podstatu ikonického počátečního motivu. Interpretky vystavěly hudební oblouk s důrazem na plynulost a zpěvnost, přičemž využily bohaté škály dynamických odstínů a agogiky. Jejich souhra byla mimořádně přesná, a přesto nepůsobila mechanicky. Obě harfistky naopak rozvíjely přirozený dialog, ve kterém se jednotlivé hlasy organicky prolínaly. Vltava přinesla posluchačům nový pohled na jednu z nejznámějších skladeb. Boušková a Stojanović dokázaly vystihnout nejen tok hudby, ale i její vnitřní pulzaci a proměnlivost charakteru jednotlivých částí. Každá fráze byla pečlivě modelována a měla jasný směr. Pozornost si jistě zaslouží i schopnost obou interpretek vytvoření iluze vrstvených textur, kdy se melodická linie přirozeně vynořovala z jemně pulzujícího doprovodu. Výrazný kontrast přinesla Šárka, jejíž dramatický charakter kladl na harfistky zcela odlišné nároky. Harfy zde opustily svou roli lyrického nástroje a staly se prostředkem k vyjádření napětí, vášní a dramatu. Obě interpretky využily široké spektrum artikulačních i zvukových efektů. Nejnáročnější pasáže zvládaly s technickou jistotou a udržely tah po celou dobu skladby.
Po přestávce, během které mohli posluchači obdivovat krásné nástroje zblízka, se program přesunul ke Slovanským tancům, op. 46 Antonína Dvořáka. Úpravy pro dvě harfy opět od Jany Bouškové přinesly další důkaz flexibility tohoto nástroje. Tanec č. 4 F dur (Sousedská) zazněl v noblesním tempu, které umožnilo vyniknout lyrickému charakteru skladby. Interpretace se opírala o přirozenou zpěvnost a citlivé frázování. Harfistky jemně pracovaly dynamikou a vytvořily atmosféru klidu a přirozené zpěvnosti. Vrchol druhé poloviny představoval tanec č. 8 g moll (Furiant), jehož rytmická složitost a energie kladou vysoké nároky na přesnost i výrazovou energii. V úpravě pro harfy je jistě výzvou přenést ostrost a akcentaci typickou pro originální orchestrální verzi. Boušková a Stojanović zde však předvedly výkon, který nebyl jen technicky brilantní, ale především výrazově strhující. Využily množství artikulačních prostředků, vytvořily energický celek a udržely přehlednou strukturu i v rychlém tempu.
Zcela zásadním prvkem celého večera byla vzájemná souhra obou interpretek. Jejich hra se vyznačovala mimořádnou kultivovaností, zvukovou vyvážeností a schopností vést hudební tok s jistotou i nadhledem. Dialog měl svěží energii, výrazovou bezprostřednost a svědčil o společné hudební vizi. Místo snahy imitovat orchestrální zvuk nabídly Jana Boušková a Minja Stojanović alternativní pohled založený na čistotě, detailu a barvě. V tomto případě nešlo ani tak o transkripci původní partitury, ale o hledání nového výrazu, který respektuje podstatu díla a přitom využívá specifické prostředky nástroje.
Večer ve frýdeckém zámku zanechal v posluchačích silný umělecký dojem. V jemnosti, detailech a soustředěném rozhovoru dvou nástrojů se otevřel prostor pro neobyčejný zážitek. Bezprostředně po koncertě následovala debata s umělkyněmi, kterou vedla Eva Františáková, editorka a projektová manažerka Hudebních výletů. Ta nabídla návštěvníkům možnost nahlédnout hlouběji do interpretačního i technického zákulisí harfového světa. Zazněla spoustu zajímavých postřehů o samotném nástroji, jeho zvukových možnostech i specifikách hry na harfu, což nabídlo vhled do méně známých aspektů harfového umění. Tento přesah za hranice samotného koncertu přirozeně uzavřel celý večer a podtrhl jeho výjimečnost.
Foto: Martin Kusyn
KlasikaPlus: celá reflexe.
30. březen 2026 Tereza Mrázová
